close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rozhovor- už nechci vstávat v 5 hodin!

20. března 2007 v 13:51 | Tess feat. Angee |  Bill - rozhovory
Máš zrovna hodně stresu?
Bill:Máme hodně termínů, ale přijeli jsme z dovolené, a tak …
Kde jste byli?
Bill:Na Maledivách!
Mírné ladění je protiklad vašim songů, ve kterých často jde o to, přemoci svět.
Bill:Ačkoli nový song "Übers Ende der Welt" (Až na konec světa) je vlastně pozitivní.Vyprávíme, že by člověk neměl dostat strach z jeho všednosti.
Jak vypadal tvůj normální život před Tokio Hotel?
Bill:Každé ráno jsem musel vstávat v 5:30 - to je pro mě horor. Já a Tom jsme totální spáči. Hodinu potom přijel školní autobus, pak 8 hodin vyučování do 15:30 a nakonec všemi malými prdelemi zpátky domů. Naše vesnice byla poslední, takže jsem byl doma až někdy o půl páté, a to jsem hned zase musel začít s učením. Naše škola ve Wolmirstedtu byla tvrdá ve srovnání se školou v Magdeburgu, kam chodí moji kamarádi. Chtěl jsem z tama bezpodmínečně odejít.
Kdy jsi opustil školu?
Bill: Tři týdny jsem ještě byl v 10.třídě, potom jsme měli dovolenou.
Máš ještě pořád kontakt na spolužáky ze třídy?
Bill: Můj nejlepší kámoš šel taky na moji školu. Pořád si telefonujeme.
Co dneska dělá tvůj nejlepší kamarád?
Bill: Je v 11. třídě - tam bych byl teď taky - příští rok bude dělat maturitu. On je tak prostřílený pták (přemýšlí), mám ho moc rád. V budoucnu bude dělat něco s počítači.
Momentálně jsi vlastně ještě ve škole, na individuální internetové škole. Vyučuje se tam asi 35 školáků. Jak to funguje?
Bill: Je to jak na dálkové univerzitě. Tom a já dostaneme pořadač, který musíme vypracovat. Ale všechno písemně, aby bylo jasné, že jsme to sami udělali. Taky dostaneme e-mailem další úlohy a pošlou nám učební program. Ale jde to pomalu, protože toho musíme dělat hodně.
"Pravá" škola sice může být stresující, ale taky ovlivňuje. Člověk se ve třídě vyzná , může dělat společně bordel - nechybí ti to?
Bill: Ani ne, to se mi zdálo blbé. Na škole jsem měl málo kamarádů. Ráno jsem přicházel špatně naladěný. Hodně lidí ale přišlo po prázdninách do školy a řekli si: "Cool, teď je zas všechny uvidím!" Měl jsem o prázdninách vždycky co dělat a měl jsem ve škole stejně tak jen zlost s učiteli.
Proč?
Bill: V 7. třídě jsme byli za trest Tom a já přesazeni a odděleni od sebe. Učitel nás tím nemohl obcházet, my jsme měli vždycky jasný názor. Kromě toho jsem moc dobře znal svoje práva.
Jaká práva?
Bill: Když učitelka v určité době neopravila třídní práci a vrátila ji, pak tomu vypršela lhůta. To jsou ale věci, uvědomil jsem si a měl jsem na ni zlost.
Snaží se tě rodiče ještě vychovávat? Hádáte se?
Bill: s mámou jsem se moc nehádal.Vychovala nás k samostatnosti. Nikdy se mnou nedělala domácí úkoly. A když jsem přišel domů se špatnou známkou, vzala mě do náruče a utěšovala. (no a mě vynadají, nebo zakážou pc … nespravedlnost :D) Ví, že jsem ctižádostivý. Jsem perfekcionista. Škola byla na hovno, ale věděl jsem, že ji potřebuju.
Můžeš mi říct aspoň tři věci, které jsi se naučil v posledních letech?
Bill: Největší věc je zodpovědnost
Pro ostatní lidi?
Bill: Přesně, ale taky pro mě samotného. Respekt a prosazovat se. Samozřejmě chtějí všichni vědět, jak to máš dělat. "Ach, jsme už 20 let v zaměstnání, my víme, jak to chodí ve firmě." Přijde mi těžké přijmout ostatní názory.
Proč víš tak přesně, co vlastně chceš?
Bill: Protože náš band byl už tak dlouho předtím. Gustav, Georg, Tom a já jsme si dřív sami zajišťovali vystoupení, polepovali naše CD a věšeli naše plakáty. Nechci, aby někdo přišel a řekl: "Teď je to naše skupina, právě jste pod smlouvou a budete dělat všechno, co chceme."
Není to divný pocit jednat s dospělým v 15 letech, když s vámi chtějí vydělat peníze?
Bill: To je pro nás velký problém. Někdy přicházejí věci jako: "Ach, jsou to přece ještě děti a ty vůbec nevědí, jaké se tady musí učinit rozhodnutí!" Už od začátku jsem se proti tomu bránil. Naši producenti nás taky dobře poznali - naše 1. album jsme vyráběli 2 roky, dřív než jsme šli k firmám, vydávajícím desky. Oni těm firmám řekli: "Chtějí to tak"
Co třeba?
Bill: Hlavně styl. Ten byl pro mě důležitý. Aby nikdo nemohl říct: hm, jste boyband a musíte mít na sobě totéž, nebo si oblíknout bílé košile a černé kalhoty" …
Počítali jsme, jaké styly u tebe můžeme vidět: je to punk, rock, wawe, manta a 80.léta s Davidem Bowiem. Z kama přichází tento mix?
Bill: Vždycky jsem si oblíkl, na co jsem měl chuť. Nikdy bych nechtěl mít stanovený styl. Vzniklo to na halloweenské párty, když jsem se převlíkl za upíra. Například černé nehty jsem shledal totálně cool.
Stal jsi se reproduktorem mladistvých, ale sám už nemáš tolik mládí. Nemůžeš si jen tak někam vyjít, něco vyzkoušet …
Bill: Souhlasím, nemůžu jen tak jít do kina, kdy chci. To k tomu patří! Nasadit kapuci a trochu se přestrojit (a naivně si myslet, že ho tak nikdo nepozná :D). Je to škoda. Málo vidím svoji rodinu a přátele. Ale koneckonců když tak přemýšlím zpět: Nechci už zase vstávat v 5:30 a chodit do školy!
Mobilní foťáky ti život taky moc neusnadňují, nebo?
Bill: Někdy proklínám tento vynález! Dřív jsem si myslel, když jsem slyšel hovor, jak mluví hvězdy o paparazzi: "Ti se tak nemají!". Ale teď, když sám takový život vedu, zjišťuju, jak je to vysilující. Nesnáším tyto paparazzi-blbce.
Mnozí si s Tokio Hotel nechtějí nic začít a taky to říkají. Je těžké snést posměch?
Bill: Hm. Já a Tom jsme to tak měli ve škole pořád. Vždycky jsme se trochu lišili od ostatních. Vždyť já jsem chodil do školy taky namalovaný. S tím nemohlo žít dost učitelů. Radši ani nechci vědět, co se o mě říkalo ve sborovně. Ale měl jsem z toho srandu. Chtěl jsem, aby o mně a skupině diskutovali. B klubech už tenkrát byly nesouhlasné výkřiky. Ale to je ok, taky dnes nechci žádné publikum, normálně tleskali. U nás nikdy netleskali, vždycky řvali. To je hodně husté.
Proč tak polarizujete?
Bill: Vím, že to tak není správné. Jsou i lidi, kteří extra přijdou na koncert a mají trička a plakáty s hláškama jako "Fuck Tokio Hotel". Myslím, že je podivuhodné, jak si s tím dělají takovou práci, to se musí uznat. Domnívám se, že tyto reakce mají hodně s naším vzhledem a věkem. Starší kluci si to taky dělají těžké, měli by si vzít příklad z mladších kluků.
Co myslíš, že znamenáš pro tvé fanoušky? Co na tobě vidí?
Bill: Mnozí žijí právě podle songů, vymýšlí si povídky, píšou knížky. Taky jsem vždycky sledoval, co dělá Nena ve svých písničkách, přemýšlel jsem o tom ve školní lavici, co asi v té chvíli dělá. Můj nejlepší kámoš je fanoušek Ärtze, u nich to taky dělá. Musí se určitý čas přemýšlet, co je být fan a možná podle toho dlouhý čas žít. Myslím, že je to důležité k nalezené jeho osobnosti.
Víš, kdo jsi?
Bill:Jsem uzavřený a hodně výbušný. Mám to po mámě. Tom je, jak bych to řekl, profesionál. To má po tátovi. Taky když jsme jednovaječná dvojčata. Někdy máme stejné sny.
A ještě jedna otázka (od Petera):Mám posbírané autogramy a vždycky jsem cvičil svůj podpis - pro velmi nepravděpodobnou chvíli, kdy bych ho musel dát…
Bill: … jo, to mám taky!
Změnil jsi nějak svůj podpis?
Bill: Trochu. Nejdřív jsem se vždycky podepisoval tak. (podpis 1) A později, protože to muselo jít rychle, splývalo to do sebe a teď to vypadá tak (podpis 2). Zdálo se mi to totálně cool s tak velkým "B" … celkem často jsem to cvičil. Například Georg má svůj podpis nudný, nikdy to necvičil. Píše to různě, jak rovně, tak cik-cak. Já jsem vždycky chtěl, aby to vypadalo stylově.
Podpis 1
Podpis 2
A tak se podepisuje Georg - alespoň jak to načrtl Bill Kaulitz :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama